Magie a runy
Tolkienovy znaky:
Jsou mezi lidmi natolik rozšírené, že je samozrejme nemohu prejít bez povšimnutí. Jde o znaky, které vymyslel autor fantastické literatury J.R.R.Tolkien pro své obsáhlé dílo. Své runy sám vymyslel a vytvoril pro své dílo a použil k tomu nejruznejších znakových sad z celé oblasti pusobení Germánu - vycházel zpravidla z puvodní historické anglosasské a severské podoby Futharku a doplnil chybející sady o zcela nové vlastní znaky, casto vcetne nové fonetické hodnoty. To samozřejmě neubírá dílu pana Tolkiena na kráse a působivosti, nicméne protože nejde o skutecná historická písma, neuvádím je. Pokud máte zájem jistě seženete na internetu dostatek pramenu k tomuto tématu.
Runy v magii a náboženství:
Runové písmo se u Germánu nikdy nestalo bežným prostředkem komunikace. S pomocí run se psávalo jen velmi málo běžných a obsáhlejších zpráv a zápisu (jednu z mála výjimek tvoří jen obsáhlejší Codex Runicus - sbírka zákonu) - mnohem častěji jde o nekrology, pamětní nápisy, důležité zprávy a magické verše-formule, vždyť konečné slovo "runa" je údajně odvozeno od slova "raunen" což v němcine znamená "šeptat" a význam slova "runa" tak podle této hypotézy je "tajemství".
Frorndyslang (náslovný rým):
Delší runové zápisy jsou zpravidla psány zvláštní vázanou stylizovanou formou jazyka, která je rýmovaná tzv. náslovným rýmem forndyslangem. Podstata forndyslangu je umístení prízvuku zpravidla na první slabiku slova, které napomáhá taktovat rým. Tento básnický prostredek plnil vedle svého umeleckého úcelu i funkci prozaictejší - sloužil básníkum-skaldum ke snazšímu zapamatování a presnejší reprodukci jak krátkých magických formulí, tak dlouhých básnických epických skladeb - ság, které recitovali z pameti. Skaldská poezie byla v dobe Vikingu velmi rozšírena a oblíbená, takže se tato stylizace projevila i v runových zápisech v podobe nekrologu na náhrobních ci pametních kamenech, magických formulích apod.
Runy v magii:
Runy měly také velký význam v magii Germánu. Ryly se do kamení, kde zvěčňovaly památku a činy mrtvých, na zbraně aby jim dodaly magickou moc a sílu, na lodě i sáně, aby ochraňovaly na cestách, na poháry a nápojové rohy, aby uspávaly, očarovali, nebo naopak chránily majitele pred případným jedem v nápoji apod. Ačkoli pro Germány měl už často samotný runový nápis kouzelný význam, některé runy ryté z magických důvodu se neryly na odiv okolí, ale naopak na místa kde je nikdo nepovolaný nemohl spatřit a tak třeba rušit jejich účinek nebo s jejich mocí počítat - napr. chtel-li seveřan dodat svému meči na síle, ryl magické formulky zevnitr pochvy, na nákončíky či pod kožené obložení jílce, tedy nikoli na čepel! Zevnitř nákončíku pochvy se našel např. nápis "Necht Márr (jméno mece) nikoho neušetrí" apod. Pokud ryl Viking runy viditelně, nešlo vetšinou prímo o "magické nápisy" i když jméno (často složené) mohlo mít i tuto vlastnost, účelem bylo spíše veřejně informovat.
Runy užívané k magickým obradum se též casto vybarvovaly do príslušných barev a meditovali - každá jednotlivá runa má jak svou fonetickou hodnotu výslovnosti, tak v magii starých Germánu i svuj skrytý význam. Napr. runa Teiwaz se meditovala a ryla, pro pomoc v boji a vítezství nebot náleží bohu Týrovi - jednorukému bohu válek a vítezství. Ke každé rune existovaly urcité meditacní mantry a kombinací jejich rytí do vešteckých hulek ci brezové kury apod., barvení do príslušných barev, sestavování apod. se veštilo a provádely magické obrady. Nekteré starogermánké kmeny nemely ani žádného šamana - specialistu ci veštce zamereného výhradne na magii nebo kneze starajícího se o náboženství a vetšinu magických obradu vykonával nácelník, casto i významné ženy. Jiné kmeny mely své šamany, prípadne vedmy ci kouzelnice. Arabský diplomat Ibn Fadlán hovorí pri popisu pohrebního ritu u kmene Rusu na Volze v 10. století o žene zvané " Andel smrti" jež jednak hrála krvavou roli v samotném pohrbu a zároven zastávala nejspíš i post vedmy. Samostatnou záležitostí jsou velké pohanské chrámy, jako napríklad jeden z nejproslulejších - ve Staré Upsalle (popis poskytl mistr Adam z Brém) o které se prímo starali poverení kneží, zajištující vykonávání príslušných rituálu, provozování slavností a svátku a údržbu chrámu.
Runové kameny:
Runové kameny vztycovali Germáni a pozdeji Vikingové z ruzných duvodu - zpravidla na památku mrtvých a jejich cinu, rídceji v pamet cinu svých. Bylo obvyklé, že runový kámen na památku mrtvého vztycovala jeho rodina nebo prátelé. Pokud nekdo zahynul na výprave, vztycili jeho druhové kámen na míste jeho pohrbu, takže podobné náhrobky se nachází po celé oblasti pusobení Vikingu. Zahynul-li na mori, vztycili mu casto kámen doma. Krome textu jsou kameny nekdy doplneny výjevy z mytologie nebo života mrtvého a jeho cinu. Po prijetí krestanství se runové kameny objevují stále a pribývá další motiv - na kamenech, které vztycili príbuzní nebo prátelé za mrtvého se objevují mezi jeho ciny i obecne prospešné akce, jež mrtvý vykonal - stavby kostelu, mostu, cest, hrází, vysoušení bažin apod. nebo se objevují zprávy o techto cinech vykonaných príbuznými ci práteli mrtvého v jeho jménu, aby mu tak pomohli na onom svete, prípadne zkrátili pobyt v ocistci. Poslední cást nápisu na runových kamenech, kterou zmíním, má opet magický a zároven varující a odstrašující charakter - tak nekteré nápisy nad hroby varují vykradace a hanobitele hrobu pred kletbou jež je postihne. Tyto nápisy se v krestanském období pochopitelne již nevyskytují (krome toho se již zpravidla do hrobu pod vlivem náboženství neukládala bohatá výbava).
Písne:
Dalším magickým prvkem o kterém se zminují staré mythologické eposy jsou písně. Lidé verili, že pomocí urcitých specializovaných písní se dá vyvolat vhodná reakce okolí - tj. utišit bouri na mori, nebo ji vyvolat, ovládnout necí mysl-ocarovávat a pod. Tato moc, stejne jako znalost a moc run byla pripisována též bohu Odinovi, jenž byl mimo jiné i bohem patosu, básníku, pevcu.